Školní Makovice

Vybrat sešity! Opozdilci dopisují a smolaři na poslední chvíli vnášeji do diktátu chyby. Nad nimi ční stepující a sténající asistent. Bohužel vše vidí a nesmí ani naznačovat a ani jinak radit! Nejlépe včas vytrhnout sešity z pod ruky. Zkouším netrpělivý step a zkusil bych i jiný tanec, pokud by to pomohlo. Třeba příklon k výuce v bavlnce. Libo-li menuet z pohádky, kde by se Honza stal málem králem diktátů? Nic naplat, ani tyto kroky nevedly k výsledkům. Asi jsem špatný tanečník, a pokud jde o pravopis, sám tančím v nejistém rytmu a jen tak tak se chybám krok sun krok vyhýbám opisem. Některé moje hrubky jsou jako šlápnutí na nohu při tanci. Nakonec nejsem mistr českého pravopisu, ale "asák" nahánějící ve škole do dvojic a do lavic. V pravopisu improvizuji a hledám záchranné možnosti. V telefonu jsou udělátka, co automaticky dopisují texty a upozorňují na chyby. Díky tomu jsem napsal do diskuze o astronomii: Muškáty držíc v touze!, mělo být: Muskovy družice na obloze. Byl jse...

Vaří tu dobře. Po téhle stránce se do jídelny těším jako na světlý bod dne. Obsluha je rychlá, jídlo hned na talíři. Jako správný štamgast sedávám u svého stolu. Jen u čepu je to slabé, mají šťávu do hrnečku. A pak ta bouře dětských hlásků! Hluk, ktery se láme o stěny jídelny jako vlny při vlnobiti o skálu. Je to rozbouřený živel, co neutichá. Vše začíná cestou z druhého patra do jídelny. Vždy se najde ve třídě nějaký Mach(r), který se chce ukázat před slečnou Šebestovou a sjíždět zábradlí do přizemí. Je kolem toho hodně obdivného křiku. A já jsem od toho, abych nápad z večerníčku hatil. A řvu jako pani Kadrnožková. U učitelského stolu v jídelně, jsem si vzpomněl na moji první návštěvu pražské diskotéky. Jako správný balík z vesnice, jsem měl obavy, o čem si s přítomnýma "babama" budu povídat. Tenkrát i teď mne úroveň hluku ohromila a zcela vyřešila problém s konverzací. Pokud neřvete přimo někomu do ucha a ostatní nejsou mistři v odezírání, můžete si mluvit, co chcete. Ve š...

Na dnešní hodině geometrie se učíme rýsovat trojúhelník. Začínáme přímkou podle pravítka. Někdo ji správně protáhl až mimo sešit na lavici, a kdyby to šlo, tak i dál. Paní učitelka ale pravila, že rýsování má být epes ráres a jen do sešitu. Nic negumujeme a rýsujeme zásadně ořezanou tužkou a ne kopytem. Částečně se to daří. U těch, co přímka pokračuje po lavici směrem k oknu, vídím zasněný pohled, do jakých vesmírných dálav to míří a že nekonečno je opravdu nekonečné a můžeme na to myslit nekonečně dlouho. Nikoliv však v hodině geometrie, kde je cílem sestrojit trojúhelník. Ale přímka bez ohledu na to prosvištèla Sluneční soustavou a míří k Proximě Centauře a pak celou naší galaxií až k samotným poznaným hranicím Vesmíru. Co tam je, nikdo neví. O to zvědavější je dětská hlava na tyhle otázky. Co je za koncem Vesmíru? A jak si to představit? O přestávce jsme spolu o tom mluvili a dostali se i k tomu, jak je vlastně starý Vesmír. A pak to příšlo: Pane učiteli, a jak jste starý vy? Musel ...

Tak jsem si přečetl bajku z čítanky o lišce a čápovi. Jak liška čápa pozvala na povedený distanční oběd. A čáp se s dlouhým zobáken z mělkého talíře vůbec nenajedl. A jak to povedené lišce oplatil a připravil si na ní distanční žbán s dobrou kaší a i liška po dobrém obědě, měla hlad, protože čumákem se k jídlu nedostala. Co z toho plyne za poučení se ani neodvažuji vysuzovat. Klofu prstem, jako dlouhým zobákem marně do klávesnice a představuji si, že za hradbou monitoru ze skla, je někde skutečný svět. Jako čáp a liška po obědě, já budu po tom skutečném světě jen distančně hladovět. A nevím, která zlomyslná liška komu napovídala, že distanční vyučovánm lze prezenční plně nahradit.

Tak tu máme zase celostátni výluku a distanční výuku, vyjukaně hlásila moderátorka v televizi. Musíme přepočítat, kolik máme doma počítačů, prakticky pravila má manželka a jala se řešit, jak podělit dva počítače mezi pětičlenou domácnost. A protože naše tři dcery jsou školou povinné a manželka je učitelka, máme tu velký převis poptávky. Zvlástě v dopoledních vyučovacích hodinách. Co s tím? Do toho z televize od ministra Plagy zaznělo požehnání: Ať to zvládneme! a zároveň ujištění, pokud to nezvládneme, ať si uvědomíme, že distanční výuka je ze zákona povinná! Jakýkoliv distanc od distanční výuky je neomluvitelný! To naši situaci vygradovalo. Asi nás distanční výuka naučí notné improvizaci, anebo nás donutí vyjít do obchodu a zakoupit dalši počítače. Že bych vyrazil pro ně rovnou, jako do konzumu pro tři housky? Jenom doufám, že nás pak nenechá ve štychu wifina, že bude holka sekat dobrotu podle pana Plagy a že se nebude zasekávat jako na jaře. Nebo to bude distanční výluka 

Všechno, co víš o paní učitelce, znáš od svých dětí a jak vidí tvoje děti paní učitelku, to je zase pohled rodičů. Zkrátka začarovaný kruh. Naštěstí to neplatí vždy. Pátek co pátek jsem lál u svých dcer na písemky z přirodopisu. Někdy se to opravdu nehodilo. Toho učení ve čtvrtek. Obzvláště, když se sešlo něco jako dopisování čtenářského deníku a učení blanokřídlých nazpaměť. Je nutné umět vše tak dopodrobna? Trochu to ničilo domácí pohodu. To je pohled tatínka, který by se raději natáhl k televizi. Pohled toho samého tatínka, který šel se svojí dcerou na horskou louku venčit psa, je odlišný. Na začátku louky jsme ohnuli své hřbety a jako správní entomologové je narovnali, až když jsme z louky odcházeli. Moje dcera nadšeně mluvila a mluvila a já naslouchal. Všechno, co se naučíš v přírodovědě, jako když na louce najdeš! Před námi se rozkládal hmyzi fantasy svět. Už vim, jak vypadá samička a sameček kobylky, že pestřenka je moucha, co má kamufláž vosy. Jak je to krásné, když to někdo um...

Čas od času se každému pedagogovi hodí umět pořádně zařvat. Odhlédněme od názoru idealistů, že vše lze zvládnout jen přesvědčovací metodou. Můžeme o tom akademicky debatovat, zatímco dítě už je mimo chodník na silnici pro hračku. Zkoušim proto různé polohy a rozsah svého hlasu a jeho účinek. První poznatek je, že jen zvýšení hlasitosti nepodává kýžený výsledek. Když z člověka vyjde něco jako velmi hlasité zaječení kozy, tak ty rozdivočelé tygry to jen povzbudí. Druhý můj pokus dopadnul lépe. Odkoukal jsem ho od učitelek. To se mírně rozkročíte jako pistolník ve westernu, nebudete střílet, jen řeknete hrdelně: no tak pánové.... a víc už nic. Pak se modlíte, aby ten trik s prázdným zásobníkem nevyřčených slov vyšel. Pomlka musí nejvíc křičet a pak to většinou vyjde. Jsou ovšem případy, kdy všechno, co řeknete, je použito proti vám. Nic pro greenhorny jako jsem já. Tady je každá rada drahá. Jedno je ale jisté, žádná záchrana jako ve filmech na poslední chvíli nedorazí. Chtěl bych mít hla...

Píše se test a mezi čísly a písmeny číhá lest. Příklad je úklad. Pero je kopí, jen ho bodnout do algebrogramu CC + C = 24 a vyřídit si to příkladně. Je to smrtelně vážné a co hůř, je to na známky. Všechny nápovědy oněměly, uzavřená spojenectví s ostatními spolužáky jsou přerušena korzujícím pedagogem. Marné volat o pomoc. Je čas vytasit se se znalostmi. Ze zadního voje se ozývá dotaz na dnešní datum. Pokolikáté? Zadání a datum písemky je na tabuli, někteří přesto už teď tápou. Něco tahají z aktovek. Je potřeba se ještě napít. Je libo müsly tyčinka před bitvou? Někdo se vzadu hlásí? Asi potřebuje na záchod. Při čekání na pomalejši jedince, padají pera na zem pod lavici. Jedno takové řitířské kopí je po pádu vejpůl. Někdo mává bílým kapesníkem, už to vzdává? Nebo je to rouška? Už to začíná! Královna vojska za katedrou se ujímá slova a chce předejít dalším nepříjemnostem a vše šikuje. I její luk trpělivosti je napnut k prasknutí. Řešila ještě dva pacholky od dvora a je pozdě poslat je za ...

Dnes k večeři budou franzouzské brambory. Krájím plátky. Půlku celé brambory beru do ruky jako nějaký kopec rozkrájený na vrstevnice. Připomíná mi to dnešní výuku prvouky a i to, že nejen bramborou člověk je živ. Živ je i poznáváním a školy sytí tyhle potřeby. Dlužno dodat, že s rozkrájenou bramborou se to paní učitelce povedlo. Nejen, že brambora zůstala nesnědena a může tak dodatečně nasytit i něčí žaludek, ale celá třída už vi, jak je to s vrstevnicemi v mapách a vůbec co lze z map vyčíst. Tužkou všichni soustředně obkreslovali jednotlivé dílky brambory na papír. A půlka brambory mnohým dětem připomínala horu Říp opředenou pověstí o praotci Čechovi. Mimochodem do franzouských brambor rozkrájíte skoro celé Středohoří takových kopečků včetně Řípu. To vše se vejde do pekáčku, tak proč ne žáčkům do hlavy. Ačkoliv praotec Čech brambory neznal, neomylně ho to táhlo k hoře. Třeba se v té rovině hora vyjímala zrovna příhodně pro nějaké vysvětlování. Jak promluvit k zástupu, který reptá po d...

Naše třída má námořnickou výzdobu a na stěně nám visí kormidlo. Držíme kurs a všichni jsme na jedné lodi, říká kapitánka za katedrou. I paní uklízečka, co nám drhne palubu, patří k nám. Myslíme na ni hlavně při výtvarce, aby neměla moře práce. Ti, co jdou na učení s námořnickou rozvahou, potřebují občas asistenta. Sedávám vedle svých svěřenců stár jako děda Lebeda. Ať je to Jája nebo Pája nebo někdo jiný, řešíme spolu složité slovni úlohy a měkké a tvrdé i /y. Někdy je to zapekletité jako vyzrát na řezníka Krkovičku. Krk bych za správný výsledek nedal. Masíruji si rukou zátylek, jaká nejistota nás to pronásleduje. Je to rozbouřené moře čísel a vyjmenovaných slov, co cloume naším korábem. Náhlé nevolnosti s dvojcifernými sčítanci máme za mořskou nemoc. Diķ odvaze naše namořnická plavba skončí vždycky dobře. Přeji všem šťastnou plavbu za poznáním a vzhůru na palubu dálky volají!

Naše třídní onemocněla a máme supl. Kluci z 3.B běželi chodbou jakoby zelektrizováni. Na supl je mladá paní učitelka, co má modré puntíkaté šaty, překřikovali horečně jeden druhého. Prostě tenhle supl bude supr, znělo z jejich úst. A pak vtančila do třidy jako dívka mezi pomeranči. Paní učitelka držela v ruce stejnomenou knihou od Josteima Gardera. Bude nám o ní možná povídat na čtecích dílnách. Tento týden je opravdu ve znameni knih. Začalo to návštěvou knihovny u paní Jandovské. S dětmi si povídala o knížkách a o tom, proč je dobré číst a chodit do knihovny posilovny mozkových buněk a jaké knihy mají děti nejraději. Moc pěkné to bylo povídání a zavčasu jsme i knihovnu opustili, abychom ji nerozebrali nadšením. Děti braly z poliček jednu knížku za druhou. Po návratu do třídy ještě byla řeč o knihách a prohlédli jsme si ukrajinský slabikář s azbukou, který na ukázku přinesl jeden žák. Ve třídě se občas hraje hra, ten kdo drži mořskou mušli vypráví ostatním, co hezkého prožil o víkendu...

Jsem teprve čtrnáct dní asistent pedagoga. Není to mnoho na velké závěry. Už jsem řešil několik kázeňských prohřešků a vede mne to k úvahám, jak to bylo doopravdy v ráji v Edenu. Kdo koho svedl k nepravostem? Obecně se soudí, že Eva vyslechla hada a pak nabádala k porušení pravidel Adama. Moje malá pedagogická zkušenost říká, že to mohlo být i jinak. Adam by dle mého soudu mohl našeptávání podlehnout jakbysmet. Chlapi inklinují k blbinám, aby si užili patřičnou pozornost. Had to musel vědět. Jakákoliv lotrovina ve třídě ukazuje skoro vždy na kluky. Kdo se zdráhá zlobit, nebo je nápomocen síle autority za katedrou, jsou holčičky. Netvrdím, že je to vždy. I holčičky dokážou zlobit. Třeba si včas neuklidí penál. Ale kluci mají dar a ta největší banalita má nebezpečný exponenciální růst do pohromy. Z okna neletí penál, ale rovnou spolužák. Nechci šířit herezi ani přepisovat bibli. I když mám pocit, že nejsem daleko od pravdy. Naštěstí jsou pryč časy, kdybych za to musel trpět a...

Může být člověk ve správný čas na správném místě? Jako asistent pedagoga stěží. Nechte se unést iluzí, že vaše nepozornost nevadí a běžte pověsit třeba obrázek na zeď a máte zaručeno, že právě teď se něco stane. Ta příležitost právě číhá na podobné chvilky. Slyšíte bolestný výkřik a upustíte věšený výtvor. Ženete se za zdrojem volání o pomoc a modlíte se, aby to bylo i tentokrát mnoho povyku pro nic. To si kluci vyřizovali účty a někdo spadnul na zem? Na podlaze leží zrovna největší výtečník a kroutí se bolestí. Jeho uslzené pomněnkové oči volají o pomoc. V duchu si řikáte, chlape mizerná zase ty a nebylo to u rvačky? Rosí se vám čelo s černé představy. Snad nemá zlomenou nohu? Něco se vám nezdá, chvilku váháte a pak s přihlédnutím, že je znám jako fotbalista a padá rád a skvěle a hlavně umí přesvědčivě filmovat fauly, vyřešíte skutečnou povahu jeho zranění. A fotbalista už jen náznakem pokulhává, když jde jakoby na střídačku do lavice. Vy si oddychnete, že se ani tentokrát nestalo nic...

Venku žloutnou stromy a ve třídě jsme vyráběli z listů rybičky v malovaném kulatém akváriu. Chtěl jsem zveřejnit obrázky a pochválit jmenovitě výtvarníky naší třidy. Kvůli GDPR příšlo jednoznačně prrrr. Otěže pravidel jsou neúprosné. Ještěže člověk není hrrrr a nedal to hned na internet. Můžu maximálně napsat, to namaloval pro tebe Van Hoch z 3.B? Je to dostatečně anonymní? Není to zase genderově nevyrovnané? Možná bude nejjistější a korektnějši, pokud nenapíšu nic. Tím končím, tvá Máňa!

Jak už to bývá, co člověka ani ve snu nenapadne, to se přihodí. A tak jsem začal pracovat na základní škole. Jaké to je ocitnout se na druhé straně barikády mezi učiteli a nikoliv jako žák? Jsem pouhý pedagogický asistent, nejnižší pracovník pro výuku, ale vysoký 185 cm a sedím v lavici ve 3.B a vypadám jako přestárlý propadlík, vlastně mazák. Nebo omylem zapomenutý tatínek z třídních schůzek. S genderovou nerovností v tomto oboru asi nic nenadělám. Kolikrát jsem slyšel jak mi žáci málem říkaji: Sím paní učitelko! Snažím se, aby používali pane učiteli. :) To se někdy vede. Ve škole mi říkají všelijak a ponejvíce křestním jménem. Zato na ulici pěkně zakřičí: Dobrýýýdééen, pane učiteli! O takovou slávu nestojím. A to i navzdory ujištění, že práce učitele je prestižní zaměstnání. Zdrhám z místa činu rudý jako rak. Nestává se často, že v oboru, ve kterém člověk začíná, zanechá hned nesmazatelnou stopu. Mně se to povedlo první den. Podrážka mých bot kreslila na linoleu černé čmouhy. Dostal...

Byl jsem se školou v Zoo. Méli jsme si najít oblíbené zvířatko a něco o něm napsat. Tak pravila učitelka. Již v autobuse do Zoo se žáci chovali jako zvěř. Zvěř je většinou plachá a nenápadná. Z toho pohledu se ta naše chovala zcela netypicky. Možná jako primáti držíme jistý primát. Přirozené je nám chovat se nepřirozeně. Přísloví o nošení dřiví do lesa a sov do Athén nás dostatečně nevarovalo a věř, nevěř, zvěř jsme šťastně do Zoo dovezli. Z které strany skrz mříže je pohled správný? V tom nemám úplně jasno. Kdo na koho je v Zoo zvědavější? U veverek to bylo jasné. A na které straně je doopravdy zvěř v zajetí? Kdo ví? Sledoval jsem ledního medvěda, jak si labužnicky ploval v bazénku. K jídlu hodně ryb s mrkví. Má to krásné bydlení. A to ho netrápí hypotéka ani jiné nepohodlí, nechodí denně do rachoty. Možná proto je mu hej a kouká se skrz plexisklo na ty zoufalce, co si koupili vstupenku na jeho medvědí štěstí. Oč to má ten chlupáč o chlup lepší než my! 

 Vrátil jsem se do školních škamen a maloval papoušky. Zopakoval si zvířátka. Měl jsem potíže vzpomenout si na nějaké zvířátko začinajíci na E. Jinak dnešní hodina českého jazyka byla průprava pro slovní fotbal. K něčemu to opáčko z třetí třídy bylo dobré. Až vyjedeme daleko autem, tak mám natrénována zvířátka nejen na E, ale i na horší počátečni písmenka. V matematice jsem vybouchnul. Bez brejlí jsem viděl špatně číslíčka a trochu to kazil. Naštěstí mne můj svěřenec, kterému asistuji, vždy opravil.:) Mělo by to být ale naopak.. A možná to pak vypadalo, že ho jenom zkouším. Oceňuji, že se kluk nedal zmást. Kdyby na chodbě někdo o poledce hrál na kytaru a z kuchyně mne před obědem volali škrábat brambory a na zahradě byl táborák, bylo by to úplně jako na táboře. Taková pohoda tam byla. Vyučováni končilo čtením. Příště si musím vzít knížku. Třeba pak vyplním čtenářský deník, jaký je můj oblíbený dětský hrdina. A proč je to medvídek Pú. Doma jsem si pak pustil studijně Ztrátu třídní ...