Louka

Všechno, co víš o paní učitelce, znáš od svých dětí a jak vidí tvoje děti paní učitelku, to je zase pohled rodičů. Zkrátka začarovaný kruh. Naštěstí to neplatí vždy. Pátek co pátek jsem lál u svých dcer na písemky z přirodopisu. Někdy se to opravdu nehodilo. Toho učení ve čtvrtek. Obzvláště, když se sešlo něco jako dopisování čtenářského deníku a učení blanokřídlých nazpaměť. Je nutné umět vše tak dopodrobna? Trochu to ničilo domácí pohodu. To je pohled tatínka, který by se raději natáhl k televizi. Pohled toho samého tatínka, který šel se svojí dcerou na horskou louku venčit psa, je odlišný. Na začátku louky jsme ohnuli své hřbety a jako správní entomologové je narovnali, až když jsme z louky odcházeli. Moje dcera nadšeně mluvila a mluvila a já naslouchal. Všechno, co se naučíš v přírodovědě, jako když na louce najdeš! Před námi se rozkládal hmyzi fantasy svět. Už vim, jak vypadá samička a sameček kobylky, že pestřenka je moucha, co má kamufláž vosy. Jak je to krásné, když to někdo umí takhle dopodrobna! A tak se stalo, že na 20 metrech bylo toho dobrodružství víc než na 20 km turistickou chůzí. Pro umocnění dojmu louka končila ve vřesovišti. Cvrčci cvrdlikali, večerní slunce zlatilo okolní krajinu a louka byla krásně rozkvetlá. Žádný televizní kanál neodvysílá tak pèkný program. Na konci louky moje dcera bere do dlaně velkou hmyzí vzácnost. Takový nenápadný malý šedý brouček. Nejedno entomologovo srdce by zajásalo. I naše vycházka začala jako všední malé venčení pejska, ale přitom jaký to byl nakonec nevšední zážitek! Trochu kajícně děkuji paní učitelce Tereze.