Greenhorn

Čas od času se každému pedagogovi hodí umět pořádně zařvat. Odhlédněme od názoru idealistů, že vše lze zvládnout jen přesvědčovací metodou. Můžeme o tom akademicky debatovat, zatímco dítě už je mimo chodník na silnici pro hračku. Zkoušim proto různé polohy a rozsah svého hlasu a jeho účinek. První poznatek je, že jen zvýšení hlasitosti nepodává kýžený výsledek. Když z člověka vyjde něco jako velmi hlasité zaječení kozy, tak ty rozdivočelé tygry to jen povzbudí. Druhý můj pokus dopadnul lépe. Odkoukal jsem ho od učitelek. To se mírně rozkročíte jako pistolník ve westernu, nebudete střílet, jen řeknete hrdelně: no tak pánové.... a víc už nic. Pak se modlíte, aby ten trik s prázdným zásobníkem nevyřčených slov vyšel. Pomlka musí nejvíc křičet a pak to většinou vyjde. Jsou ovšem případy, kdy všechno, co řeknete, je použito proti vám. Nic pro greenhorny jako jsem já. Tady je každá rada drahá. Jedno je ale jisté, žádná záchrana jako ve filmech na poslední chvíli nedorazí. Chtěl bych mít hlas jako naše kuchařka v jídelně. Její "buďte zticha" je, že rezonují okenní tabulky. Zjedná si klid i bez šerifské hvězdy. Chvilku jsem přemýšlel nad ekonomikou takového výpadu, jestli to stojí za těch čtyřicet sekund relativního ticha, než se vše vrátí zpátky do běžného stavu. Totiž co dokáže vytvořit za hluk asi šedesát nahlas mluvících dětí. Každopádně jde o vysokou laťku, kterou jen tak někdo nepřekoná. Obávám se, pokud bych se o něco takového pokusil, bylo by hned po problému. Přišel bych o hlas zcela. To už by ale nešlo o žádný western, ale němou grotesku.