Pedagogický žabáček

Jak už to bývá, co člověka ani ve snu nenapadne, to se přihodí. A tak jsem začal pracovat na základní škole. Jaké to je ocitnout se na druhé straně barikády mezi učiteli a nikoliv jako žák? Jsem pouhý pedagogický asistent, nejnižší pracovník pro výuku, ale vysoký 185 cm a sedím v lavici ve 3.B a vypadám jako přestárlý propadlík, vlastně mazák. Nebo omylem zapomenutý tatínek z třídních schůzek. S genderovou nerovností v tomto oboru asi nic nenadělám. Kolikrát jsem slyšel jak mi žáci málem říkaji: Sím paní učitelko! Snažím se, aby používali pane učiteli. :) To se někdy vede. Ve škole mi říkají všelijak a ponejvíce křestním jménem. Zato na ulici pěkně zakřičí: Dobrýýýdééen, pane učiteli! O takovou slávu nestojím. A to i navzdory ujištění, že práce učitele je prestižní zaměstnání. Zdrhám z místa činu rudý jako rak. Nestává se často, že v oboru, ve kterém člověk začíná, zanechá hned nesmazatelnou stopu. Mně se to povedlo první den. Podrážka mých bot kreslila na linoleu černé čmouhy. Dostal jsem do ruky houbičku a na bobku skákal po chodbě jako žabáček a likvidoval spoušť. Nakonec se ukázalo, že stopy nejsou nesmazatelné a že s uklízečkou nebudu na kordy. Jsem tak pouze nadějným skokanem. Nakonec asistent je takový poskok pro pana učitele. Byl to sportovní výkon ve společenské košili a kalhotách skákat na konec školní chodby. Alespoň první den chce člověk vypadat důstojně. Tak se dělá kariéra v novém zaměstnání! O tom ale motivační brožurky úspěšně mlčí. :)