Školní jídelna a diskotéka

Vaří tu dobře. Po téhle stránce se do jídelny těším jako na světlý bod dne. Obsluha je rychlá, jídlo hned na talíři. Jako správný štamgast sedávám u svého stolu. Jen u čepu je to slabé, mají šťávu do hrnečku. A pak ta bouře dětských hlásků! Hluk, ktery se láme o stěny jídelny jako vlny při vlnobiti o skálu. Je to rozbouřený živel, co neutichá. Vše začíná cestou z druhého patra do jídelny. Vždy se najde ve třídě nějaký Mach(r), který se chce ukázat před slečnou Šebestovou a sjíždět zábradlí do přizemí. Je kolem toho hodně obdivného křiku. A já jsem od toho, abych nápad z večerníčku hatil. A řvu jako pani Kadrnožková. U učitelského stolu v jídelně, jsem si vzpomněl na moji první návštěvu pražské diskotéky. Jako správný balík z vesnice, jsem měl obavy, o čem si s přítomnýma "babama" budu povídat. Tenkrát i teď mne úroveň hluku ohromila a zcela vyřešila problém s konverzací. Pokud neřvete přimo někomu do ucha a ostatní nejsou mistři v odezírání, můžete si mluvit, co chcete. Ve školní jídelně lze leccos vyrozumnět i ze situace: Přicházíte ke stolu? Jistě chcete říct, dobrou chuť všem. Všichni kývnou, ať už jste řekl cokoliv. Máte dojedeno a skládáte příbory k sobě? Stačí něco zahlaholit a všichni tuší, že se loučíte s pozdravem. Kývnou též. Kdyby se mělo řešit nepopulární téma, jehož jediným řešení je vše odkývat, stačilo by promluvit o tom v jídelně a za provozu. Loučím se a odcházím s tácem k okýnku a musím se pochlubit. Vyřešil jsem konečně správně hádanku sfingy, kam patří tác, příbory a nádobí. Už to nepletu a pani kuchařka se usmívá.