Klíčová adventura

" jeden výjimečný náctiletý outsider" 

Řekli, že když se nedívám při podání ruky přímo do očí, je to nezdvořilé. Řekli, že je u toho dobré promluvit, i když nemám zrovna co říct. Taky mi řekli, že to žádá bonton. Zkouším si to personifikovat, ale nic mi to neříká... Pozoruji tiše ty tváře, co mi takhle radí, jako display, ale nezdá se, že z toho vytěžím smysluplnou informaci. S monitorem na pracovním stole se kamarádím o dost lépe. Potíž je v tom, že při komunikaci mezi lidmi o informace moc nejde.. Jako když mamka byla u kadeřníka. Jak jinak si vysvětlit tohle: Kdybychom si toho doma nevšimli a neřekli nic, tak by to bylo špatné. Vhodnou frází (velmi důležité!!!) jí kadeřníka s úžasem pochválíme, ať má radost. Mne by taková  pozornost kvůli vlasům vadila, ale její tvář to vždy vyjasní úsměvem. Nesmí se to ovšem pokazit tím, že by se člověk řídil, co se říká jindy. Třeba dobře míněné radě: mluv jen pravdu. To jsem poznal ihned, když jsem racionálně zhodnotil ten fialový proužek jako divnou kreaci. Není to jednoduché se vyznat, co, kdy a jak se má říkat. Už ale znám pár osvědčených frází, které když se lidem vhodně předloží (verbálně), je to spolehlivé, jako vhodit správný kód do automatu. Lidé jsou pak vstřícnější... Před každou interakcí s člověkem či novou situací otevírám v duchu vstupní panel jako v oblíbených gamesách. Vybírám zbraně vlivu - správné věty. Pokud se v téhle fázi příprav seknu a sáhnu vedle, je to v háji. Neumím pak improvizovat jako ostatní. Ani na pozdrav. Když říkám naučené věty, které umějí odemknout lidská srdce, tak mamka i taťka mají radost, jakoby to byla opravdová skutečnost. Jen já vím, že to tahám s klobouku. :-) Dokonce i ségra je milejší a půjčí mi třeba i penál vzorně ořezaných pastelek. Ten můj je totiž pernamentně v totální destrukci. Udržovat strukturu čehokoliv není moje silná stránka. Radost má i můj doktor, co nahlíží zvědavě na mé autistické spektrum. Nadšeně kvituje, že se konečně něco správně vybarvuje. Už prý nevnímám vše jen černobíle. Asi "vyzrávám" na tím vším. Já osobně mám pořád radši jasné texty, třeba z encyklopedie o vesmíru a dinosaurech. Uznávám, že tohle není použitelné pro normální konverzaci. "Jsi jak dinosaurus v porcelánu" říkají mi. To když přetlak informací nevydržím a všechno, co vím o tématu, ze mně prýští jako z protržené přehrady a není to k zastavení. Jsem pak mluvící kniha. Jindy zarytě mlčím a to nezměníš ani heverem. A ty na první pohled bezobsažné věty, které si lidi mezi sebou vyměňují, jsou jako (po)plácaní po ramenou, drbání a hlazení. Možná říkají o okolním světě více než nejvýpravnější texty encyklopedie. Alespoň to tak nějak nejasně cítím. Neboť se zdá to být klíč, co odemyká svět lidí. Jen já jsem nějakou záhadou o něj přišel, už když jsem na tenhle svět přišel. Než si opatřím jeho náhradní duplikát, mějte se mnou strpení. Není to lehké, pracuji na tom a nikdy to nebude dokonalé. Je to doživotní dřina a moje "klíčová" adventura. Těším se na každý svůj vydařený kompliment se světem. Zatím mám v ruce spíše nefunkční šperhák :-)

Čtěte také: 

Nakousnuté jabko

nebo Asistenti zákrut a handikepů