Školní nádražák

Sledoval mě se zaujetím stavitele věží. Vypadal zkušeně. Měl správný věk a praxi, to bylo vidět. Byly mu tak čtyři roky. Stál s mámou venku před jídelnou, kde čekali na staršího sourozence. Mně se v tu chvíli protrhl mikrotéňák s nahnilými jabky a ta se rozkutálela do všech stran školního dvora. Slušně jsem u toho nemluvil, napíši si asi stokrát, jak se chovat ve škole :-) A pak jsem skákal žabáky od jednoho jabka ke druhému a schraňoval je na hromadu do pyramidy. V tom ten čtyřletý mistr výškových budov promluvil: "Pán si asi hraje".  Informoval tak svojí matku o dění kolem. Ta ale byla plně ponořena do virtuálního světa svého mobilu. Možná v něm též řešila nějakou "pyramidální" skládanku nebo psala SMS. Moje hra byla pro hocha zajímavější a jablečná stavba rostla. Hned se mi dostalo rady, aby mi to "nehapalo." Dal jsem na jeho zkušenost a dopadlo to dobře. Pobavilo mne, jakou zábavnou optikou na mé nesnáze hledí. Jen jsem se modlil, aby mě mladá maminka nevzala optikou svého mobilu, když jsem dělal zrovna žabáčky. Nechtěl bych být takto populární. Pyramidy jsem se pak zbavil u seřadiště popelnic tříděného odpadu. To neuniklo pozornosti kluka a dozvěděl jsem se, že on má doma barevné vagónky. Zrovna jsem tlačil žlutý kontejner. A pak jmenoval, jaké letos on dostal k Vánocům. Jen co zahoukal, jako když vlak vjíždí do tunelu, nás zmerčila mamka. Ty většinou nestojí o to, aby se jejich ratolesti kontaktovaly s chlápkem od popelnic. Náš dialog proto skončil. Takové výhybky do dětského světa mě vždycky pobaví. Nedá se přesně určit, kdy přijdou. Není vypsaný žádný jízdní řád. Mangl, který by říkal, bude to tehdy a tehdy. Naštěstí lze spolehnout i na recyklaci takových vzpomínek. A tak se vždycky v duchu rozesměji u tříděného odpadu. Možná kdybych byl větší osobnost, tak si nahlas zahoukám jako ten kluk. Jenom suchar nemá páru o tom, jaký je to osvobuzujíci pocit. Kdoví, na co myslí jogíni, když nechají rozezvučet to své óóóm. Já bych si představoval, že jsem parní mašinka a mám zrovna semafor na volno... Člověk musí ale umět zatáhnout včas za záchranou brzdu. To by se klidně mohlo stát, že bych byl už taková osobnost, že by mne byla škoda pro zdejší vzdělávací ústav. Mohl bych povýšit do jiného, mezi samou vybranou společnost. Mají tam několik napoleonů, nobelistů, proroků a dalších naší společností zneuznaných osob. Jako přednosta stanice, kterému to jen občasně houká u popelnic, bych mohl chodit na kafe k přednostovy kliniky. Možná i ambulantně. Zatím takovou kariéru neplánuji, a tak ten přetlak upouštím sem do blogu. Šetřím tak za psychology. Možná je to hlavní důvod proč píši, abych se nezbláznil. Je to takový ventil. Nejsem určitě sám. :-)

audionahrávka: