„Šťastný je člověk, kterého varuje cizí chyba.“ Jan Amos Komenský
Postupujeme políčko po políčku herním polem a žáci doplňuji I a Y a občas je to náhoda, co tam padne a napíšou babika. Kdo dnes ví, co to je babyka? Jasan, že je to javor. Oni ale vzpomenou spíše na reklamu: Postaráte se mi o Bóbika? A hihňají se. Tahej honem učitelská esa z rukávu, ať to něčím přebiješ, blufuji sám před sebou, že nějaké vůbec mám. Hrajeme si i jinak s vyjmenovanými slovy. V ruce držíte dvě karty jako v Pokru Na jedné je i a na druhé y. Řeknu žákům slovo s íčkem a zvláště někteří hned na blind vyloží. Už jsem viděl "vyloženou" babičku s Y. "Hustý" ozvalo se pak na účet karetního odvážlivce. I já tam stál jako tvrdé Y. Na blind je pěkný hazard a ten do školy nepatří. Nespoléháme tedy jen na štěstěnu, že bude milosrdná, ale učíme se vyjmenovaná slova nazpaměť. Umíme je jako když bičem mrská. Jen ještě vědět, co ta slova znamenají. "Sím pane učiteli, co je to ten býkovec?" Karta se obrací a je rozdíl přesně vědět, anebo tušit. To je hotový bič na pedagogy. Žáci se ptají a já tápu. Ve filmu Marečku, podejte mi pero, dostal Sovák poťouchle nesprávnou radu, že hrdobec je brouk Hovnivál. Člověk, když je v úzkých, vymysli kdejakou hovadinu. Mohl jsem podobně zaperlit, nebýt chytrého telefonu a vyguglené odpovědi. Býkovec je bič pletený z řemínků, používaný už ve středověku honáky dobytka a dobře ovladatelný s rukojetí a sloužil i jako mučící nástroj, píše wikipedie. Ta dokonalost kazí veškerou legraci. Nesprávné odpovědi jsou zábavnější a dobře se pamatují. Bez vymožeností se člověk jinak vybičuje a chytrá technika to jen hloupě kazí. Když už víme, co je býkovec, jaké se v nèm píše i děti? A od kterého slova ho připadně odvozujeme? Nabízím jedničku jako bič za správnou odpověď a k tomu trochu "cukru" t.j. oblíbené čtení do konce vyučovací hodiny. To by mohlo zabrat. Chci si jen potvrdit, že jsem je něčemu naučil. Jako nepoučitelný gambler vsázím vše na svůj pedagogický um. Pane učiteli, to je jasné, píšeme bíkovec s i. Proč proboha, ptám se? Protože jste řikal pane učiteli, že je to bič, a tam se píše vždy měkké i. Na nudu si stěžovat nemohu. Moje pedagogické ego bylo tak trochu spráskané býkovcem, ale jinak jsem se bavil vtipnou odpovědí dětí. A tak, člověče (pedagogu), nezlob se, občas to prostě nepadá, jak by mělo. Nebo se dostaneš zpátky na start ani nevíš jak. No a co? Hlavně, že si rádi hrajem. To je ta správná škola hrou: netrápit se prohrou.
Tady bych mohl skončit, ale v listopadu si připomeneme 350. leté výročí české osobnosti a propagátora školy hrou Jana Amose Komenského. Zvláště kluci v naší třídě zpozornèli u slova hra, to jako že Ámose by bavilo taky pařit gamesy? Zajímali se. Hned u nich velký pedagog stoupl na ceně a jeho školu by si nechali líbit. Nechci jim kazit iluze, ale Jan Amos Komenský stojí za pozornost i tak. Možná tu školu hrou myslel spíše jako jevištní výstup pro lepší zapamatování. V nárocích rozhodně neslevoval, jako se razí dnes. Docela by mne zajímalo, co by řekl na distanční výuku. Překvapilo mne, jak je aktuální jeho
kniha Labyrint světa a ráj srdce i pro dnešní dobu. Dobře jsem se bavil, když jsem ji poslouchal (přeloženou do moderní češtiny). Česká televize uvede kreslený pořad.
Labyrint světa a ráj srdce To by mohlo být taky zajímavé.
Ještě odkaz na Dějiny udatného českého národa: Díky tomuto povedenému pořadu se i já na stará kolena naučím něco o našich dějinách. Tvůrcúm za něj moc děkuji.
Komentáře
Okomentovat
Školní Makovice děkuje za zprávu a přeje pěkný den.