Školní Makovice

Říká se, že hloupý sedlák má největší brambory. Taky že štěstí sedne i na vola. Jestli chcete výkony, je třeba být do věci magor. Nebo taky blázen, když lezete do adrealinových výšek a velehor a dráždíte tak nebezpečí. Hledíte-li do budoucnosti s optimismem, jste nenapravitelný snílek. Držíte-li se svého plánu, nejspíše si vysloužíte nálepku umíněného. Vyznáte se dobře ve složitostech a nevynášíte rádi rychlé soudy? To zase máte cejch nerozhodného váhavce. Jestli chcete svůj život nebo firmu "restrukturalizovat", zbavujete se návyků a věcí. Odvážnému štěstí přeje a kompetentním se pro většinu stanete pohou pitomostí řečenou sebevědomě. Vypadá to, že být občas takto nenormální, je pro zdar našich věcí normální. A protože se teď blíží konec pololetí, obšťastněte rodiče dobrým slovem. Zkuste napsat, že jejich magor do cyklistiky byl po tréninku unaven a nepovedla se mu pololetka. Hledí-li přesto do budoucnosti s optimismem, je opravdu nenapravitelný snílek. Ať si res...

V jeho lavici už dva dny hnědne nakousnuté jabko. Sem tam z něj ukousne. Svou oblíbenou mikinu nikdy nesundává a nosí jí pořád. Má pod lavicí čurbes a popsané papíry rozhazuje kolem sebe jako Večerníček. A i když je zrovna nohama na zemi, bloudí kdesi ve stratosféře své mysli. V aktovce marně hledá sešit a bůh ví, jak je to s dalšími pomůckami. Jinak všemohoucí mu naplánoval život nemohoucího po sociální stránce. Je však nekonvenční v úvahách. To sešity prý ztrácejí jeho, ne on je. A kdyby sešity měly hlasového asistenta, vyřešilo by to prý všechny problémy. Ani máma to tak nepohlídá, vymlouvá se. Ve škole to jistí jeden sešit na všechno. Každý předmět píše z jiné strany. Snad najde správný konec kde naváže. Jeho sešit je jako univerzální teorie všeho. A to je na prvním stupni ZŠ. Školní aktovka je poloprázdná, ale hlava se plní informacemi k prasknutí. Někdy to hrozí výbuchem vzteku. Svým intelektem přebíjí své nedostatky. I když i ten ho sám dostává do nesnází. Ne každý s...

Na obrazovce je soutěžící Talentu a snaží se v záři reflektorů vyzpívat hit. "Copak neslyší, jak je to falešné?" komentuje výkon manželka. Má totiž ráda zpěv. Zaposlouchám se a dávám jí za pravdu. Ano, jsou i lidé, co to neslyší. Jsem jeden z nich. Kdybych měl zpěvácké ambice, tak jsem hvězdná pěchota. Naštěstí se držím od takových aktivit. Těm lidem sice chybí sebereflexe, ale jinak mají obdivuhodné vlastnosti. Jsou ochotni vylézt z komfortní zóny na pódium. Ani neúspěch a ani posměch je neodradí. Znova se objevují v soutěži. Jsou sebevědomí, když se dohadují s porotou. V odvaze jim nesahám ani po kolena. Já prokrastinuji jako pomalá meandrující říčka krajinou ke svému cíli... Oni míří přímo vybetonovaným korytem k úspěchu jako z motivačních brožurek. Stejně se ale kýžený výsledek u nich nedostaví. Tak jako ten nešťastný "zpěvák" je na tom barvoslepý nad barvotiskem. Nebo když někdo vyzve k tanci svojí dispraxii. A co teprve, když se neúspěš...

Hudba hraje a na parketu je o židli míň než tančících dětí. Poslední takt zní a začíná boj o místo! Lokty a skryté chvaty hrají prim. Takt netakt, někdo má nakonec smůlu. V dospělosti to hrajeme též, ale jsou nám k mání různé prototypy židlí. Emoce jsou pak stejně velké. :-) Někdo tančí kolem ředitelských křesel, jiní mají zálusk na místo v kanceláři a další se otáčejí na "otočné" židli v supermarketu. Skoro se zdá, že náš profesní úspěch je vysezený už od školy. Pak jsou tu vykukové, co chtějí sedět na dvou židlích zároveň. Nejen ve vysokých funkcích se to kumuluje. Znám lidi, co taškou okupují i dvousedačky v příměstském autobuse pro větší soukromí. Každý bojuje, jak umí. Někdo chce jen teplé místečko. Někdo má větší ambice. I nejvýše postavený muž ve státě mohl začinat na pryčně v base, než se vše obrátilo v jeho prospěch. Jako naši dva prezidenti. Jeden mířil do závětří socialismu a na jeho židličkované normalizační hry se rádo nevzpomí...

Není důležité vše vědět, stačí jen umět hledat. V době internetu to prý není problém. Na hodině informatiky jsme to vyzkoušeli. Žák, co paří pořád gamesy, hledal marně ENTER na notebooku. Snad to není ten syn programátora. Povídám mu : "Je to ta nejvobouchanější klávesa všech těch tvých stříleček." A hned byl doma. Je to těžké, když chybí takové základy. Jak se pak může ptát na složitější věci? Zjistil, že odpověď na netu nenajde, když neví, jak odeslat otázku. Bez enteru o entru nedal ani ránu. Je třeba mít něco v hlavě, aby hledáni nepřipomínalo tolik Hlavu 22. Možná se to s tím nezatěžováním paměti ve vzdělávání krapet přeťáplo. Nakonec při hodinách informatiky pro 5. třídu lze slyšet i jiné věci: " Pane učiteli, nevíte heslo mého školního emailu?" Ten údiv, když zjistí, že ten, kdo po nich vyžaduje znát letopočty, nezná jejich soukromé heslo. Půjde-li to tak dál, jednou se snad budou ptát na svůj pin kolegů v práci. Jsme v tom ale všichni. I já se p...

Sledoval mě se zaujetím stavitele věží. Vypadal zkušeně. Měl správný věk a praxi, to bylo vidět. Byly mu tak čtyři roky. Stál s mámou venku před jídelnou, kde čekali na staršího sourozence. Mně se v tu chvíli protrhl mikrotéňák s nahnilými jabky a ta se rozkutálela do všech stran školního dvora. Slušně jsem u toho nemluvil, napíši si asi stokrát, jak se chovat ve škole :-) A pak jsem skákal žabáky od jednoho jabka ke druhému a schraňoval je na hromadu do pyramidy. V tom ten čtyřletý mistr výškových budov promluvil: "Pán si asi hraje".  Informoval tak svojí matku o dění kolem. Ta ale byla plně ponořena do virtuálního světa svého mobilu. Možná v něm též řešila nějakou "pyramidální" skládanku nebo psala SMS. Moje hra byla pro hocha zajímavější a jablečná stavba rostla. Hned se mi dostalo rady, aby mi to "nehapalo." Dal jsem na jeho zkušenost a dopadlo to dobře. Pobavilo mne, jakou zábavnou optikou na mé nesnáze hledí. Jen jsem se modlil, aby mě ml...

Přeji do nového roku 2022 úsměvy i pod rouškou a za každého počasí...  Je tu každoroční záplava péefek. Co všechno přišlo? Obligátní výstavní rodinky. Zubící se otužilci v plavkách na kře ledové. Jogínky dělající provaz a jiné krkolomnosti. Muž, co vylezl tajně na tovární komín, a vyfotil se pro vás. Běžci, co běží bez klobouku bos závod do roku 2022. Esoterici našlapují na řeřavé uhlí, a meditují mezi nebem a zemí. Cyklisti vystavují silniční lišej jako trofej. Jiní tu pro pour felicitér skáčí na gumě a s padákem. Je tu pozdrav i ze skleněné plošiny nad propastí, polechtání žaludků všech turistů. A pokud má někdo odpich a odvahu, tak prosviští do dalšího roku šusem jako na sjezdovce. Nevaž se a odvaž se, je vzkaz z feraty. A nad tou sebedestrukcí krouží záchranný vrtulník jako anděl strážný...  Asi se máme opravdu dobře, soudě podle novoročenek. Vypadá to, že nás trápí jen blahobyt, a přemíra bezpečí. Adrealín a nepohodlí si musíme obstarávat uměle a sami. Ještě,...