Školní Makovice

Tak jsem se dozvěděl, že jsem nejlepší učitel. Jako jediný chlap na škole mám prvenství mezi muži v kapse, i kdybych nechtěl. To v kategorii početnějších děvčat, bych sotva uspěl. A navíc nejsem učitel, ale jen asistent pedagoga. I tak si přízeň žáků jistím. Na víkend jsem nedal úkoly, velká přestávka byla delší, dovolil jsem kreslit na tabuli vánoční motivy a pustil dětem písničku od Pokáče na interaktivce... To je ta pedagogika s laskavou tváří, říkal jsem si. Aniž jsem to tušil, dopustil jsem se běžného omylu pedagogických začátečníků. Kdybych chytal vítr do čepice, bylo by to stejně účinné. Již se nedivím, proč lidi volí populisty. A taky už vím, jak populisti rychle končí, když začnou po ostatních něco chtít. Nebylo by lépe být diktátor? Třeba jen malého diktátu z češtiny pro zklidnění třídy. Možná to ale zkusím s pozitivní motivací. Zdá se mi, že ta funguje nejlépe. Jedna maminka chtěla najít ztracenou čepici svého syna. To ona mne oslovila mot...

Bylo to dnes náročné. Ráno jsem odhrnoval sníh na školním dvoře a rozhicovaný jsem pak sedal ke katedře na poslední chvíli. Snad ten pohyb na sněhu, prokřehlé prsty a pak příjemná únava u rozehřátého topení ve mně evokovala, že jsem kdesi na horské chatě a za chvíli mi přinesou horký grog a palačinky...  Z toho snění mne vytrhla hlučící třída. A mně došlo, že ten, kdo tu bude dnes obsluhovat, jsem bohužel já. Nejsem žádný zručný číšník vědomostí, jsem začínající pikolík, jen supl za kolegy, které vyřadil Covid. Pořád se učím, jak žákům učivo správně naservírovat pod nos. Tak aby jim chutnalo, a pokud možno nekazil se jejich učící apetit. Ale moc mi to nejde, není to totiž jednoduché. Dnes byl časový pres skrze sněhovou nadílku, a já proto improvizoval pracovním listem. A jeho kvapným tiskem. Už jsem se viděl jak z podavače tiskárny vypadávají teplé kopie, jako čerstvé houstičky. Kopírka si ale vymyslela snad všechno, na co má holka nárok: Chtěla papír, doklapnout kryt, ...